Další kravinka, napsaná asi tak před dvěma lety. To ještě neexistoval můj vkus dělat špatný konce. Měl to být něco jako horor, ale nakonec se mi to zdá docela směšný. První verze se mi nelíbila, tak jsem jí maličko hodně upravila asi před rokem, a tady je =)
Každý týden v pátek se svými kamarádkami Laurou a Adrianou scházíme, a vyvoláváme duchy. Asi si myslíte že jsme pitomé, že na ně věříme. Já na ně vlastně nevěřím. Nevím co se holkám honí hlavou, ale myslím, že jsou podobného názoru jako já. Prostě nejsou. To říkám teď, ale když jsem s holkami v kruhu se svíčkou, říkám si : ,,Blázne!´´ Řekne to moudřejší já. Co je?´´řekne to druhé a lehkomyslné . ,, Jak víš, že nejsou?? Nevím. Tak proč to děláš? Z adrenalinu. Napětí a strach! Prostě úžasný !'' Ne, že bych tím trpěla, stává se mi to jen každý pátek. Schizofrenie. Vím, že zní to dost bláznivě, ale neříkejte, že jste je nikdy nezkoušeli vyvolávat. Strach je absolutně normální a schizofrenie k tomu patří. Ovšem celé tyto akce se nám jednoho dne nezdařily a dopadlo to velice špatně.
Jednou ve škole jsem připomněla Leur a Adr, to jsou zkrácená jména holek, že je pátek, a ještě k tomu třináctého. Holky zajásaly a v tu chvíli jsem dostala šíleně bláznivý nápad. Navrhla jsem holkám, že bysme mohly zajít do lesa. Holky ihned pochopily kam tím směřuji a okamžitě začaly protestovat. ,, Ses zbláznila ne? '' říká Leur. Adr mlčí a je úplně bledá. ,,Tak se mně zastaň Adriano!! Ty Lucko, si akorát zralá na psychiatra !!'' Vůbec se nedivím, jak k tomu Laura přistupuje. Kdo by šel v pátek třináctého na procházku do lesa, do kterého se i dospělí bojí chodit kvůli pověře, že tam kdysi v jedné barabizně našli dvě dívky, které měly vyříznuté vnitřnosti a oči. Jmenovaly se Lara a Andrea. Jaká to podoba jmen? Nakonec jsem holčičky uplatila tím, že je seznámím s tím nádherným klukem, co se předevčírem přistěhoval přímo naproti našemu domu.
V osm večer jsme se sešly pod rozbitou pouliční lampou nedaleko lesa. Zrovna začal padat sníh. Rozsvítily jsme baterky a vydaly se na cestu. V lese žádný sníh nebyl, poněvadž byl tak hustý, že i za dne tam byla tma. Šly jsme docela rychle. Spíš jsme běžely. Po nějakých čtyřiceti minutách jsme uviděly ten ''Dům''. Holky ho šly prohledat a já se šla porozhlédnout po okolí. Rozkopávala jsem listí, které zbylo z podzimu.
Náhle jsem uslyšela výkřik. ,, Holky si ze mě nejspíš utahují.'' Znovu jsem uslyšela křik. Rozběhla jsem se k té napůl zřícené chajdě. O něco jsem však zakopla. Otočila jsem se, ale nic jsem neviděla. Najednou mě přejel mráz po zádech a přešla chuť dívat se za sebe. Vstoupila jsem do předsíňky. Nasměrovala jsem si to do jediné místnůstky co v domě byla, snad kromě kuchyně. Vešla jsem do malého, ve středověku možná i pohodlného pokojíčku a rozhlédla se. .,,Ááááááááá!!!''Zaječela jsem.
Holky leží na zemi. Všechno, co se podle pověry o vraždě dvou dívek v minulosti stalo se potvrdilo. Holky přesně jako v ní měly vyrvané oční bulvy a vnitřnosti. Nebyla jsem schopna dál křičet, natož se pohnout. Pak mi všechno docvaklo. Někde tady je šílený vrah a určitě mě slyšel ječet. Vyběhla jsem z pokoje a chtěla už otevřít vstupní dveře, když jsem za sebou zaslechla kroky a chroptivý zvuk.
V tu dobu jsem byla akorát zralá na psychiatra a jak ráda bych u něj byla. Trhla jsem klikou a rozběhla se směrem, kterým jsem s Adr a Leur přišla. Ten někdo mě napodobí. Zrychlím a on také. Po chvíli se dostanu z lesa a deru se sněhem, který za dobu, co jsme byly pryč napadal. Náhle zakopnu o nějaký kámen a upadnu na zem. V tu dobu jsem si poprvé uvědomila, jak byl pro mě můj domov důležitý. Člověk se ve svém zelí cítí v bezpečí. Náhle začne zvonice odbíjet desátou hodinu. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset… Jedenáct, dvanáct!! Hodiny odbily půlnoc?? Má být teprve deset! Opět slyším ten chrapot. Už není čas se zvednout a utéct. Je po všem. Nebyla jsem smířená s tím, že umřu takhle mladá, že už nikdy nebudu mluvit s holkami. Tady je konec všeho. Zavzlykám a…
,,Lucinko!'' Otevřu oči. Nade mnou se sklání maminka. ,,To byl jen zlý sen… Jak je ti?''Říká. ,,Cože??'' ,,Ptám se tě, jak ti je??'' Jo… Máš tu kamarádky. Chceš aby sem šly?? Hm… Pořád tomu nemůžu uvěřit, byl to sen? Holkám všechno co se mi zdálo převyprávím. Ty žasnou… Adr po chvilce trapného mlčení řekne: ,,A ten úplatek?? Seznámíš nás se Sebastánem??'' ,,Jo, ale upozorňuju, že s ním chodím děvčata!!'' Můj mozek si to nejspíš v tom snu asi neuvědomil. ,,Holky, vypadnou vám oči z důlku!!'' Upozorňuji je s širokým úsměvem. Víte, myslím, že bysme si mohly dát s tím vyvoláváním pohov, nezdá se vám?? Holky bez rozmyšlení souhlasily. Tak se z nás staly obyčejné holky .
Ahojík, máš to tu náhodou moc pěkné..... Koukám, že máš taky design od Rebelky....:o))